V souvislosti s rozhodnutím Švédského soudu o osudu serveru The Pirate Bay se opět bouřlivě diskutuje o ochraně autorských práv u nás a v celé evropě. I já se přiživím na cele kauze malým zamyšlením.
V české republice a ne jen zde, existují zákony a jiné právní předpisy, které chrání autory před zneužitím jejich děl. To je obecně samozřejmě zcela v pořádku, neboť já jako autor tvořím nějaké hodnoty, a tyto hodnoty se v dnešní technologické době dají relativně snadno zneužít nebo zcizit, prostě autor může být relativně jednoduše poškozen. Názory které tlačí autory do kolektivního vlastnictví, hanobí komerci a "omezují" autora jsou zcela jistě zcestné, komunistické a špatné. S tímto faktem tedy pracuji a to jak jako autor, tak jako uživatel děl jiných autorů.
U nás autorský zákon má za úkol tedy ochraňovat autory a jejich díla. Dílo autora může být v různém fyzikálním formátu a jelikož jde o produkci duše a mysli, nazývá se i duševním vlastnictvím. Je to tedy něco, co teoreticky nemůže být zcizeno. Fakticky ale aby bylo dílo použitelné, a chráněné, musí být spjato s nějakým médiem. Médium samo o sobě dílo není, ale slouží jako nosič díla a tedy může být ukradeno.
O čem se ale vedou spory je teze, zda jde při vytvoření nelegální kopie o krádež. Dle mého názoru nelze jednoznačně určit zda jde o krádež nebo nikoli. Pokud zcizím médium pak sem nepochybně dílo (i když jen jeho kopii) ukradl a o krádež se jedná. Dílo totiž považuji za celek, tedy ne jen originál ale i všechny jeho kopie, tedy včetně nosiče, který je jeho součástí. Pokud bych bral krádež jako protiprávní přivlastnění něčeho co mi nepatří k mému obohacení a to jak přímému - tedy ukradenou věc budu sám přímo užívat, nebo jí prodám dál, je vytvoření kopie také krádeží.
Kdy ale kopíruji a kradu, a kdy kopíruji a nekradu ? Zcela jasně se dá vždy říci, že při pořízení nelegální kopie porušuji autorský zákon. Celý právní kolotoč se tedy točí okolo autorského zákona a autora či jeho zástupce, který má právo nakládat ze svým dílem jak chce a tedy "veškerý" pohyb s jeho dílem musí být s jeho souhlasem. Pak je zcela jasné že při pořízení kopie bez autorova souhlasu porušuji zákon, a tak musím být za své konání potrestán.
Kámen úrazu při porušování práv je vymáhání náhrad za způsobené škody. Stojí proti sobě totiž dva tábory, autoři, kteří tvrdí, že každá nelegálně pořízená kopie je ztráta na jejich zisku v hodnotě kopie. Druhá skupina oponenti (nejedná se vždy o uživatele nebo porušovatele práva) tvrdí, že se nedá takto jednoduše ušlý zisk počítat. Dle mého názoru je pravda někde uprostřed.
Pokud něco ukradnu nebo nelegálně zkopíruji, je zřejmé že o dotyčné dílo mám zájem a pak ho získávám nelegální cestou bez toho, aniž bych za něj řádně "zaplatil". V takovém případě je dle mého názoru matematika autorů zcela v pořádku. Něco jiného ale je u kopie na "zkoušku". Pak sice opět poruším zákon, ale pokud dílo nepoužívám, protože sem po vyzkoušení uznal, že ho nepotřebuji, a kopii zničím, dalo by se to přirovnat k ukradenému zboží, které zloděj vrátí. V takovém případě sice pořád porušil zákon, nicméně exekutiva je k takovému provinilci většinou shovívavá. Obdobná situace je při zpětném zaplacení za ukradené zboží.
Definice další skupiny, která by obsahovala takové provinilce, kteří sice kopii díla pořídili, ale ve skutečnosti ji aktuálně nepoužívají, nebo používají, ale ve skutečnosti ani takové dílo nepotřebují a stačilo by jim jiné, "levnější" je dle mého názoru zbytečné komplikování situace a tvoření nejasné hranice, navíc by šlo o úlevu.
Podle uvedeného textu by tedy měli autoři a jejich zástupci požadovat ušlý zisk z takových kopií, které jsou používány - tedy nebyly zničeny a nejde tedy počítat každou kopii za "prodělečnou".
Posledním kamenem úrazu je internet. Ten jako technologický prostředek umožňuje snadné šíření kopií. Uživatelé samotní pak stojí mezi dvěma tvrzeními, jejichž logický součin zcela jistě není jednoznačný. Jde o: "Co není zakázáno, je povoleno." a "Nakládání s dílem se souhlasem autora". Jak to tedy je, musí autor vysloveně nesouhlasit s kopírováním, nebo pokud autor nic neříká je kopírování povoleno ? Problém je že na internetu naleznete mnoho děl, ale ne u všech je vyjádření autora. Pak sami jako uživatelé nevíte zda autor souhlasí s tím, že si dílo můžete stáhnout nebo nemůžete, museli by jste pak sami kontaktovat autora, nebo dohledávat jaké podmínky autor "schválil" k nakládání konkrétního díla.
Většina děl pak takové podmínky obsahuje, ty ale mluví o tzv. legální kopii a zakazuje další šíření. Musíte si tedy dílo nejprve z internetu stáhnout, a až dodatečně možná zjistíte zda je vaše kopie legální nebo ne. Ve většině případů ale zjistíte, zda kopii můžete dál poskytovat, nebo ne. Jednoznačným porušovatelem zákona, je tedy ten kdo nabízí nelegálně kopii dál, pokud si to autor nepřeje.
Trochu kouře do zamlžených podmínek ještě navíc přináší některé P2P sítě, které jsou určeny ke sdílení dat. Jejich účel je sdílet data s ostatními uživateli a to takovým způsobem, aby bylo sdílení co nejefektivnější. Celou funkcionalitu se pokusím vysvětlit na příkladu. Uživatel X vytvoří nějaký archiv s nelegálním obsahem, který je tvořen např. grafickými programy. O tom že jde o nelegální obsah ví v tu chvíli "pouze" on. Následně vytvoří tzv. torrent, což je speciální soubor, který definuje archiv v P2P síti. Zveřejněním tohoto torrentu a archivu pak dává možnost si tento archiv stáhnout ostatním lidem.
Výhoda takových sítí je taková, že v době kdy ostatní uživatelé tento archiv stahují, to co mají stažené dál zveřejňují. Tedy v našem příkladu začne stahovat tento archiv uživatel A. Uživatel A toho o archivu moc neví, jeho obsah může být jak legální tak nelegální. O legálnosti se uživatel A často může dovědět až po té co archiv stáhl do svého počítače, resp. až si najde čas archiv studovat. V době kdy uživatel A stahuje se do sítě připojí uživatel B a začne stahovat a to od obou uživatelů najednou (od uživatele A pouze to co již má staženo).
Z popsaného procesu je zřejmé, že uživatel A distribuuje něco, o čem ani neví zda může distribuovat dál. Stává se tedy tzv. býlím koněm v distribuci nelegálního archivu. Dle mého názoru, pokud uživatel A po stažení zjistí že porušuje zákon, nebo použití obsahu archivu by ho porušil, archiv smaže. Tedy on zákon neporušuje, ten kdo ho evidentně ale porušil, je uživatel X, který archiv vytvořil a vložil do této P2P sítě.
Tyto P2P sítě z principu nejsou špatné ani nenabádají chovat se protiprávně. Některé firmy je dokonce využívají k distribuci svých updatů a vědomě tedy nechávají ostatní uživatele této sítě updaty distribuovat dál ostatním uživatelům.
Pokud bych se měl vyslovit ke Švédskému případu, je dle mého názoru zcela neprůkazné zda provozovatelé serveru, který shromažďuje a uveřejňuje zdroje (torrenty - tedy definice zdojů) děl, porušují zákon. Protože odpovědnost za poskytnutí kopie je na samotných uživatelích serveru, kteří takové kopie dál poskytují když to mají od autora zakázané. Navíc zcela jistě ne všechny díla, která jsou těmito uživateli nabízena, jsou nabízena protiprávně.
Spoluúčast, o které je v případě The Pirate Bay řeč je tedy nejen neprůkazná, ale zcela zcestná. Navíc by takto byl spoluviník každý, kdo by poradil zloději, kde má najít ono černé BMV, které na tom parkovišti přece někde stálo.
© 2023 Ondřej Tůma McBig. Ondřej Tůma | Based on: Morias | Twitter: mcbig_cz | RSS: články, twitter